Podmračené sobotní dopoledne na západě Čech opravdu nevybízelo k návštěvě podobné venkovní akce, ale jednodenní, zajímavě složený set z tuzemských mainstreamových kapel, navíc za velmi rozumnou cenu, a hlavně příjemné prostředí uvnitř hradeb vodního hradu Švihova u mne nakonec převážil ve prospěch účasti. První polovina akce se nesla ve znamení kapel rozjezdových, které přehrály svůj program za asistence vytrvalého – někdy mírného, jindy zas o poznání hustšího – deště. Areál se postupem odpoledne teprve plnil, ale už tehdy bylo jasné, že to za chvíli na zatravněném nádvoří bude vypadat jako na ostravských Bazalech po některém z posledních fotbalových utkání podzimní části ligy. Přejděme k účinkujícím.

Na hlavní scéně vykopávají SOUTHPAW s mírným zpožděním. V jejich podání chladný indie rock bez výraznějších momentů dle očekávání jen stěží strhnul k nějakému většímu ohlasu. Kdysi jsem u této kapely krátce popřemýšlel nad tím, co mi u ní vadí, vždyť stylově poměrně přesně zapadá do mého hudebního gusta. Výsledek – slabý a příliš obyčejný zpěv, který brání jejich skladbám ve větší  přesvědčivosti a různorodosti. Díky tomuto handicapu bude zřejmě zmíněná partička i nadále držena v mantinelech nastavených středočeskou klubovou scénou, přestože nemalé ambice stát se něčím víc určitě má. Je mi líto, jsou neopodstatněné!!! Na vedlejším pódiu už dovádí TONYA GRAVES se svým dechovým orchestrem přehrávajícím známé zaoceánské swingové šlágry reinkarnované z hloubky minulého století a mě napadá odvážná myšlenka a sice, že by její sytý hlas velmi slušel některé z budoucích titulních písní k britským filmům o agentu 007. Prvním vrcholem bylo vystoupení LENKY DUSILOVÉ na hlavní scéně, která poslední dobou tíhne spíše k jemnější, melancholičtější formě skladeb. Mnohdy téměř akustický set byl průřezem všech tří dosavadních sólovek, zvuk byl znamenitý a její pěvecký přednes, zvláště uvnitř hradního areálu, čarokrásný. Poté jsem se byl jako nezasvěcený (dle rad několika spoluúčastníků akce) přesvědčit na vedlejší pódium, kde zrovna nastartovala svůj set ukecaná dvojka INDY AND WICH, že správný hip-hop tak, aby si udržel potřebnou kvalitu, musí prostě a jednoduše pružit. No nevím, na mě to nějak nezabírá. Vystoupení ŽLUTÉHO PSA, které se konalo v tom největším slejváku obětuji za několika cigárkový pokec s kamarády, a tak jen z dálky slyším Ondřeje Hejmu opěvujícího šedesátá léta v „Sametové“ a dalších osvědčených a známých skladbách. Bohudík šlo ten den o definitivně poslední „mokrý koncert“ a tudíž nás s úsměvem na tvářích na malé scéně ozářené sluncem vítají kluci z WOHNOUT. Znovu dle tradice rozveselený průřez ze všech čtyř dosavadních alb, ve kterém považuji skladby z těch dvou prostředních za klíčové. Takže „Ó, Gramofón“, „Blázni“, „Pedro se vrací“, „Sejko Nopí“ a „Ryba shnilá“ patří k vrcholům. To vše doplnila taneční vložka dua Egon, několik skladeb z „pana Bendy“ a na závěr osvědčené „Banány“.

Hlavní scénu na necelou hodinku pro sebe doslova ovládli TATA BOJS, kteří se svým „nano konceptem“ prožívají opravdu tučná léta. Strhující a pohybově neodfláknutý koncert, po pěti minutách rozsekávaný jen Mardošovými vysvětlujícími „hot“ vstupy, diváky bavil. Hrálo se to nejznámější z posledních tří alb, přičemž „Nanoalbum“ převládalo. Za soumraku přišel čas na SUNSHINE, kteří předvedli velmi agresivní a divoký koncert, jenž rozválcoval všechno, co do té doby bylo k vidění. Vystoupení nakopla novinka „We Don´t Believe In Hype“ z teprve pomalu připravované desky a napověděla, že se u SUNSHINE bude v budoucnu zřejmě znovu přitvrzovat i když v rámci písničkovější rock ´n ´roll formy z posledního období. Jihočeši v ní intenzivně a po mansonovsku  mlátěj drahými computery o asfaltové podlaží (pozn.: autor tím chtěl říct, že její zvuk je moderní a opravdu zabijácký). Následovala řada skladeb z loňského alba „Moonshower And The Razorblades“ jako „Miss Kkarma Kkoma“, „Victoria´s Secret Blackmail“, „Lower Than Low“ a „Neon Religion“. Na závěr pak hitovka „Victim Is Another Name For Lover“ a po jedné skladbě z předchůdců, konkrétně tedy „Insomniac“ a „Velvet Suicide“. Početní J.A.R. jsou kapelou, které nerozumím, a tak se jejich vystoupení příliš nevěnuji. Na partičce okolo Romana Holého mi vždy vadila určitá povýšenecká sebeprezentace J.A.R. jako výjimečného tělesa, v němž se sdružují páni muzikanti. Stejně tak elitářské „snobství“ jejich posluchačů jako těch jediných vyvolených, kteří pochopili. Možná se na tyto fígle chytne nějaký pravidelný návštěvník tanečně orientovaných hudebních barů v centru Prahy, možná čtenář měsíčníku Report, mě však jejich písně zanechávají chladným. Zato MOJMIR PAPALESCU & THE NIHILISTS na malém pódiu ohromili. Jejich strhující set složený jak ze skladeb z předloňské debutové fošny „Analogue Voodoo“, tak z novinek připravovaných pro letos na podzim zveřejněnou dvojku po všech stránkách fungoval. Bylo poznat, že nové skladby nejsou tolik ukotvené páteří počítačů a z celkového pohledu dýchají mnohem svobodněji. Byl na nich zkrátka mnohem patrnější vliv temného kytarového „New Wave“ na úkor kraftwerkovských neohybných laufů z debutu. Také větší pěvecký prostor pro kytaristu Hanka Manchiniho, který se tentokrát rovnocenně střídal o party s roztomilou maličkou Sonjou, měl za následek mnohonásobně větší různorodost současného velmi organicky a živěji působícího materiálu. Nezbývá, než se těšit na album. Poslední kapelou celého festivalu jsou SUPPORT LESBIENS a v průběhu jejich setu odcházím z areálu s názorem, že snad větší „středněproudé“ nudy a pro hudební „neználky“ pouze na efekt dělané banality mezi českými avšak anglicky zpívajícími kapelami není. Naprostá skladatelská impotence a nevzrušivost jako základní vlastnost současných SUPPORT LESBIENS je můj soukromý názor, který vystihuje celé to závěrečné dění.